LOVE letters: Dopisy, které nikdy nebyly poslány

 ...

V zásuvce jejího psacího stolu ležely desítky dopisů. Některé napsané na pečlivě vybraném papíře, jiným se na okrajích krabatil čas. Byly tam dopisy psané v klidu i v rozrušení, se slovy přetékajícími emocemi. Některé byly dokončené, pečlivě složené do obálek a nadepsané jmény, která už možná dávno nic neznamenala. Jiné zůstaly neúplné, jen pár řádků bez zakončení, neboť najednou nevěděla, jak poskládat písmena tak, aby unesla váhu jejích emocí. A pak tam byly i ty, které napsala ve spěchu, v návalu emocí, a pak je okamžitě pohřbila mezi účtenky a zapomenuté poznámky. Každý z nich byl adresován někomu jinému, ale žádný z nich nikdy neopustil její ložnici.

Posadila se ke stolu a pomalu přejela prsty po hladkých zlatých prstenech na rukou. Byly svědky jejích rozhodnutí, připomínky lidí, okamžiků, citů, které ji formovaly. Každý z nich měl svůj příběh, stejně jako každý z těch dopisů. Jeden jí darovala matka. „Nezapomeň, odkud jsi,“ řekla tehdy a navlékla jí zlatý prsten, jehož jemná kovová linka, jemně zdobená drobnými rytinami, odrážela světlo jako zrcadlo, které vrací vzpomínky na dávné časy. Když ho teď otočila mezi prsty, vzpomněla si na dopis, který kdysi matce napsala. „Jsem ti vděčná za všechno,“ stálo v něm, ale nikdy ho neodeslala.Možná proto, že to bylo příliš osobní, příliš těsně spojené s těmi pocity, které člověk nechce dávat na papír. Možná proto, že některé věci je lepší prožívat než vyjadřovat slovy, protože jejich pravá síla spočívá v tom, co nelze popsat.

Další dopis patřil dívce, která kdysi bývala její nejlepší přítelkyní. Věřily, že budou spolu navždy, a přesto mezi ně vklouzlo odcizení a dlouhé nekončící ticho. Nebylo to náhlé, žádná velká hádka, žádná slova, která by se nedala vzít zpět.Jednou už se neozvala.A pak přestala odpovídat i ta druhá. „Občas se ti chci znovu ozvat, ale bojím se, že už je pozdě,“ napsala jí kdysi v zimě, když jí bylo smutno. Ale než dopis dokončila, položila pero a nechala jej nedopsaný.

A pak tu bylo jedno psaní, které četla mnohokrát. Pro něj. Muže, kterého milovala, ale nikdy mu to neřekla. Psala mu během letních nocí, když se měsíční světlo lámalo na papíře a vzduch byl plný jasmínu. „Když ses smál, bylo to jako slunce po dešti,“ stálo v řádcích, které napsala jedné noci, kdy měla pocit, že už to v sobě nedokáže udržet. Ale ráno se jí to všechno zdálo přehnané. Složila dopis, ukryla ho mezi ostatní a přísahala si, že na něj zapomene. Ale nezapomněla.

Ale byl tu ještě jeden dopis, jenž chyběl. Jediný, který skutečně odeslala. Dopis, po kterém zůstalo prázdné místo na stole a v jejím srdci tichá otázka: přečetl si ho vůbec? Možná si ho nechal, možná ho roztrhal, možná ho nikdy ani neotevřel. Čekala na odpověď dlouhé týdny, pak měsíce. Ale nikdy nepřišla. Místo toho jí po něm zůstal jen prsten na její ruce, ten, který kdysi nosil on.Jednoduchý, zlatý prsten, hladký, bez ozdob, ale nosil v sobě kousek jeho přítomnosti, jeho rozhodnutí, jeho ticha. Jednoho dne si ho sundal a nechal na jejím nočním stolku beze slov.

Dívala se na zavřenou zásuvku, jako by jí mohla prozradit, co s těmi dopisy udělat. Možná tam zůstanou navždy. A možná… možná jednoho dne najde odvahu je všechny poslat.

...